"Odpuštění je čin, který je sám o sobě činem slitování a soucitu. Sám o sobě je činem, který nás činí štastnějšími a samostatnějšími, než když budeme stále myslet na křivdu a neschopnost se s tím vyrovnat. Tak se občas na toho člověka usmějeme, a řekneme mu, že mu odpouštíme, a že budeme šťastní, když bude s námi, i zítra i pozítří. Potom mu řekneme, když se bude smát, že je sám a sám a že si to sám dělá tím, že je zlostný a plný jedu a že s ním bude jen ten, kdo mu odpustí, a to jsme my.

Dáváme mu tím do rukou volbu, která je to, co člověk má, aby se změnil a šel za svým srdcem. Když takový člověk pochopí, je to zákonitě dobrý čin a máme zase o kousek karmy méně. Krom toho je to čin, který má za následek, že se zloba a nenávist k sobě nevracejí a nemůžou tím škodit.

Je to odpuštění, co dělá svět krásnějším místem pro všechny, dole i nahoře."

Konchedras 25.5. 2009

"Odpuštění se nedá vyprosit. Odpuštění je čin, který je znakem milosrdenství a pokory. Je to čin, který vyžaduje mnoho a mnoho oplakaných dní a roků a někdy i staletí. Nedá se vynutit a nedá se koupit. Odpuštění je čin, který trvá po celou dobu existence lidského hříchu a to je s moudrostí jediné umění. Není to jednoduché, a není to zadarmo. Bolí to a ubližuje dál a dál, dokud neodpustíme, proto by mělo být odpuštění co nejdříve a co nejsrdečnější. Ale ono tak jednoduché není. Neodpuštění je jako odplata za spáchané činy, ale to nemá být, to je potom boj, a boj se nedá vyhrát s někým, kdo odpuštění žádá. Jako by to snad byla Vladova odplata..."

Konchedras 14.4. 2010