Páter Pio

Svatý páter Pio z Pietrelciny (1887-1968) měl velmi neobyčejnou, jemnou a uctivou oddanost vůči svému andělu strážnému. Jeho "malý přítel z dětství - andílek" mu vždy pomáhal. Byl oddaným a inspirujícím přítelem, který (podobně jako velcí svatí mistři) v něm udržoval stálý impuls pro jeho pokrok při nácviku veškerých dovedností. Jeho vytrvalé a diskrétní činy mu ukazovaly cestu, radu a pomoc.

Když obdržel dopis psaný francouzštinou, byl to jeho strážný anděl kdo mu posloužil jako tlumočník: "Pakliže je mise našeho strážného anděla nelehká, tak ta kterou plní můj anděl je bezpochyby ještě větší, když dokáže přeložit příkazy z jiného jazyka". Anděl strážný mu byl důvěrným přítelem, který ráno, jakmile jej vzbudil, společně s ním velebil Boha. "Někdy v noci, když zavřu víčka, vnímám jakoby dokonce nadzvedl závoj a přede mnou se najednou rozprostírá Ráj, s touto vizí spím s blaženým úsměvem na mých rtech, v hlubokém míru, očekávaje mého malého přítele z dětství, až brzo ráno přijde a vzbudí mne, společně se pak modlíme k potěše našich srdcí."

V případě náporu zla je to opět jeho neviditelný přítel, který mu ulehčuje utrpení: "Můj drahý mladý kamarád ničí bolest jenž vzešla z působení těch, kteří odpadli anebo jsou nečistí, pozvedávaje tak moji duši k výšinám naděje".

Pokud se někdy stalo, že jeho anděl zrovna nezasáhl s dostatečně vnímatelnou snahou, páter Pio neztrácel svoji důvěru, věděl jak reagovat skrze lekci bratrství: "Nebudu se k tobě vázat v tom jakým způsobem mě ničí. Někdy cítím že jsem blízko smrti. V sobotu jsem si skutečně myslel, že už to se mnou chtějí skončit. Už jsem nevěděl k jakému svatému bych se měl obrátit, zvolil jsem tedy svého anděla a poté, co mě nechal nějakou dobu čekat se nakonec ukázal: vznášel se kolem mne a zpíval hymny opěvujíc boží majestát svým andělským hláskem. Trpce jsem se na něj obořil, že mne nechal tak dlouho čekat, ačkoliv jsem po tu dobu nepřestával jej volat na moji pomoc. Abych jej ztrestal, schválně jsem mu nechtěl pohlédnout přímo do tváře, chtěl jsem si uchovat odstup, běžet pryč a schovat se mu. Avšak on, ten nebohý chlapík, přišel s pláčem na krajíčku. Zachytil mne pohledem, takže zvedaje hlavu musel jsem pohlédnou přímo do tváře, jen abych ji shledal celou zachmuřenou...". "Vždy jsem ti nablízku, můj předrahý mládenče", pravil, "neustále jsem při tobě, moje náklonnost k tobě nevymizí dokonce ani s tvým životem."...