Romské pohádky

O Hajnálkovi
Byl nebyl jeden starý člověk. Ten starý člověk byl tak chudý, že neměl co jíst ani pít, jen jednu starou ženu měl, a oba byli chudí, chudičcí.

Volá jednou starý muž: "Ženo moje, nedá se nic dělat, půjdu chytat ryby, nemáme co jíst, půjdu tedy chytat ryby."

Dobrá. Šel k vodě, hodil udici, hodil udici do vody, vytáhl ošklivou rybu.

Volá ten člověk: "Jsem chudý, má žena je chudá, ale tak ošklivou rybu přece jen jíst nebudeme."

Hodil rybu zpátky do vody.

No nic, šel kilometr dolů, kilometr dolů šel, zase hodí hák, zase chytí tu ošklivou rybu. Rozzlobil se, hodil rybu zpátky do vody. Co může dělat? Jde zase kilometr dál, to už jsou dva kilometry, a zase ta ošklivá ryba, pověsí se mu na hák.

Ryba volá: "Neházej mě zpátky, starý člověče, dones mě domů své ženě, ať mě sní. Máš kočku, dej ze mě nažrat i kočce, jen ty ze mě nejez."

Vzal starý člověk rybu, jde domů. Žena rybu sní, nazítří velké břicho. Čeká tři dny, čtyři dni, čtvrtou noc - tři zlatí chlapečci, krásní, že jim v celém světě rovno není. Tři krásné chlapečky porodila. No, pojmenovali je: nejstaršího Jožka, prostředního Pišta a nejmladšího Hajnálka. Děti by byly, ale kdo půjde křtít?

Volá ten starý člověk: "Ženo moje, kdo nám půjde křtít? Jsme chudí, nikomu nic nemůžeme dát, kdo nám ponese děti ke křtu?"

Volá takto stará žena: "Poslyš, muži, ve městě prý žije chudý dráteník, toho pozveme ke křtu."

Jde starý muž do města, najde dráteníka, volá: "Poslyš, můj drahý dráteníku, jsem chudý, peníze ti dát nemohu, ale co se mi namane,

z toho ti dám polovinu, půjdeš nám křtít?"

Dráteník tedy šel ke křtu, byl kmotrem všem třem chlapečkům. Jedli, pili a chlapci byli tak velcí, že za jeden den jim minul rok.

Volá ne starší: "Tati, mami jsou z nás muži, jděte ke králi zeptejte se ho, jestli by nás nevzal do služby, abychom něco vydělali."

Jde starý muž za králem, král povídá jo, a dal je k prasatům, obstarávat prasata. Každý den přivezli domů vůz masa, mouku, chleba, všelijaké jídlo.

Jedli a byli sytí. Nejmladší zůstal doma. A ti starší chlapečci byli při prasatech už tři měsíce.

Nejstarší bratr takto volá: "Hledej, bratře, hledej. Jsme tu už tři měsíce a stále nevíme, co král v zámku chová. Pojd, poohlédneme se tu."

Chodí po komnatách, dvanáct komnat prohlédli, všude zlato, a ve třinácté komnatě koukají na stěně spolu zápasí tři meče.

Volá nejstarší: "Pojď sem, bratře, něco takového jsi ještě neviděl."

Pišta se jde podívat, meče ho sekly, bratři se polekají, utíkají ve strachu domů. Celí smutní utíkají.

Volá otec, volá takto matka: "Co jste takoví smutní?"

"Jaj, tati, něco jsme našli! Našli jsme tri meče, jak se bijí, jdeme k nim, ale nepodařilo se nám je vzít. Jaké by bylo pěkné mít ty tři živé meče! Tři bratři - tři meče. Hodilo by se meče vzít, ale jak?"

Nejmladší takto volá: "A to jste chlapi? To jste hrdinové? Zítra mě vezmete s sebou."

Nazítří šel Hajnálka s bratry.

"Ukažte, kde máte ty meče."

Sám vešel do třinácté komnaty, sundal zápasící meče ze stěny, dva rozdal bratrům, třetí meč zastrčil za pás.

"To jste chlapi? To jste hrdinové?"

A jdou domů.

"Teď už budeme mít co jíst, protože máme živé meče. Půjdeme s nimi zkusit štěstí. Mami, připrav nám něco k snědku, jídlo, pití, jdeme do světa, jsme velcí hrdinové."

Vyšli starší bratři, nejmladšího, Hajnálku, nechali doma.

Ale zapomněl jsem ti říct, že když se ti chlapci narodili, vyrostly jim pod oknem tři stromy. Takové stromy, že jak vyrostly, hned kvetly.

Volá nejmladší: "Poslyšte, hloupí chlapci, jak poznám, jestli jste ve světe nezemřeli?"

"Jdi k oknu a podívej se, kvetou-li naše stromy. Pokvetou-li, poznáš, že jsme naživu, uschnou-li, jsme mrtví."

Šli dva bratři, najdou dvě cesty.

Volá nejstarší: "Kterou cestou chceš jít?"

"Poslyš, bratře, půjdu, pravou cestou, ty jdi levou cestou."

"A jak poznám, jestli jsi neumřel?"

Byl tam právě velký strom.

"Vezmi nůž a řízni do stromu. Poteče-li ze stromu krev, bude to znamení, že jsem mrtvý, poteče-li ze stromu voda, jsem naživu."

Bratři se políbili a jdou každý svou cestou. Nejstarší putuje velkým lesem, tak velkým lesem, že ještě nikdo tak velký les neviděl. Našel si tam místo, a že bude spát. Tady budu spát, povídá. Právě kolem běží malý zajíček, třínohý zajíček, přiběhne k nejstaršímu.

"Co tady děláš? Kdyby se o tobě dozvěděl můj otec, jsi namístě mrtev. Seber se a jdi domů."

Nejstarší se sebral, domů nešel ke své škodě, putoval dál. Jde, co má dělat. Šel celou noc, celý den, přišel do města. A město bylo čistě černé, čistě černě potažené. Akorát tu stojí domeček, v něm dvě sestry čarodějky.

Chlapec vejde dovnitř, volá: "Dej vám Bůh dobrý den."

"I tobě, hrdino, kde se tu bereš? Takového krasavce jsme ještě neviděly."

"Přišel jsem se podívat, co se tu děje. Proč je to město černě potažené?"

"Jaj, chlapečku náš, protože tu už patnáct let neteče voda. Kdo se chce napít, musí splnit podmínku - (tu podmínku si dal drak) - odevzdá drakovi jednu mladou ženu. Král měl tři dcery, třikrát nevydržel žízeň, a zítra veze drakovi třetí dceru."

"No, milá matičko, jdi k tomu králi a zeptej se ho, co dá člověku, který mu nainstaluje zpátky vodu, který mu vrátí všechno, co drak zprovodil ze světa."

Čarodějka jde ke králi, král že prý dá takovému člověku na vybranou, která dcera se mu zlíbí, tu si může vzít za ženu, a zároveň se stane mladým králem.

Dobrá, chlapec jde ke králi, volá: "Neplač, králi, ničeho se neboj, dva páry koní, fiakr, děvče ať nasedne, já budu kočírovat, a nic víc, víc ať za mnou nikdo nechodí."

Jedou k tomu dračímu lesu, kde drak přebýval.

Chlapec volá na princeznu takto: "Bůh tě chraň, abys mě budila.

Vzbuď mě, teprve až ze studny budou šlehat plameny, dřív ne, nebo umřeš i ty, umřu já."

Princezna se velmi bála, plakala, a jak plakala, slzy jí kapaly na chlapce. Ty slzy ho probudily. Právě byl čas vstávat. Měla ty slzy narychtované jako hodiny. Drak leze ze studně, už je napůl venku chlapec skočí, utne mu všech sto hlav.

Hned vytryskla voda, ale ta voda byla celá zkrvavená, čistá krev prýští ze studně, lidé se tlačí, chtějí nabírat vodu.

"Nenabírejte, nenabírejte, nebo se všichni otrávíte. Počkejte, až se voda vyčistí," volá chlapec.

No, voda se vyčistila, každý občan si naplnil džber a spokojeně odešli domů.

Král čeká na princeznu. Ale princezna sedí u studny, protože chlapec musí studnou dolů na jiný svět. Bydlí tam tři draci, tři bratři, jednoho zabil, toho, co měl sto hlav, toho nejmladšího - ale prostřední má dvě stě hlav a nejstarší tři sta hlav, tak velký drak to je. Dvě starší královy dcery jsou za ty draky provdané.

Našel chlapec dračí dům, právě jde královská dcera se zlatým vědrem pro vodu.

"Kdyby můj muž věděl, že jsi přišel, ještě nestačí skočit oknem do pokoje, a už budeš zabitý."

"Ničeho se neboj, co Bůh dá, to bude. Uvidíme, jak všechno dopadne."

No, princezna nakrmila chlapce, napojila, povídá: "Schovej se."

Ale on, že neschová: "Já se schovávat nebudu."

Drak přijíždí na ohnivém koni, nebe čistý oheň, čisté plameny. Chytne klacek, praští jím, půl budovy spadne, ale dračí kůň volá: "Hohó, takový ty jsi silák? Sedával jsi na mně, ale více sedět nebudeš.

Drak jde domů, volá: "Jakou to návštěvu jsi mi tu přijala, ženo moje?"

Chlapec vyskočí: "Mě! Mě tu přijala. Mě!"

"Pročpak jsi přišel?"

"Přišel jsem pro tvou hlavu."

"Hohó, bratra jsi mi zabil, ale mě nezabiješ!"

"Ničeho se neboj, zabiju. Ani nechoď dovnitř."

Drak chlapce chytil, mrštil jím, chlapec je po pás v zemi. Vyskočí chlapec, popadne draka, drak je v zemi až po krk, koukají mu jen hlavy. Všechny hlavy mu ten chlapec pozutínal.

Volá na ni, na princeznu: "Ty hlavy pěkně posbírej, schovej do pytle a odnes domů. A kde bydlí tvá sestra? Kousek cesty? Dobrá."

Tam byl třistahlavý drak. Tři sta hlav, víš, co to je! Chlapec se ani nenajedl, ani nenapil a honem za tou třetí sestrou. Ta v chodbě šije. Kouká na něj.

"Ježíšmarjá, takový krásný člověk, kde se tu bereš? Kdo sem přijde, toho drak zahubí."

Chlapec princeznu pěkně pozdravil, ona, aby šel dál.

"Ničeho se neboj, dva už jsem zabil, tohodle zabiju taky. Vysvobodím vás všechny tři. Už jsem vysvobodil tvoje dvě sestry, jedna na mě čeká u studně."

No, najedl se, napil se, nasytil se.

"Jojojoj, schovej se, zabije tě," pláče ona, princezna.

"Ničeho se neboj," on na to.

Drak přichází domů, takto volá: "Co to máme v domě za cizáka?"

"Nemůžu za to, přišel, přece ho nevyhodím, pojď hezky dovnitř a podej mu ruku."

"Proč jsi přišel?"

"Přišel jsem pro tvou hlavu."

"Dva bratry jsi mi zabil, ale mě nezabiješ."

Chlapec tasí meč, čtyřicet hlav utne najednou.

Drak volá: "Nezabíjej mě, daruju ti život."

"Ty mně daruješ život?"

A chlapec všechny hlavy dolů. Volá na ni, na princeznu: "Posbírej ty hlavy, budeme je potřebovat. Schovej je do pytle a ulož někde v bytě."

"Jak se odsud dostaneme?" ptá se princezna, ale pak povídá: "Neboj se, bydlí tu takový starý člověk, za chvilku se u nás staví, ten nám řekne, co a jak."

Starý člověk přišel, volá: "Poslyš, Jožko, odsud se nedostaneš. Odsud se nedosteneš, leda, bys odklidil jednoho takového, co tu je. Jak jej odklidíš, máš otevřenou cestu, jak ne, máš cestu zavřenou. Lehce jsi přišel, těžko budeš odcházet."

"A kdo to vlastně je, ten, co ho mám odklidit?"

"Jen pojď za mnou, já ti ho ukážu. Pojď, zabiješ ho. V tom tvoru je dvanáct včel. Včely budou chtít uletět, ale ty je chyť a spolkni. V těch včelách je síla dvanácti světů, ta síla přejde do tebe."

Nato se princezna zaradovala. No a teď jde starý člověk a vypustí býka, železný býk, co dovede zmařit celý svět. No jistě, i chlapci se srdce zachvělo.

Býk jde, chce ho nabrat na rohy, volá: "Tak tys mě přišel zahubit?"

Ale chlapec popadne meč, ani ne, meč sám začne sekat, usekne železnému býkovi hlavu, rozpáře ho, z býka vyletí dvanáct včel, chtějí letět pryč, ale chlapec všechny pochytá a sní a má sílu dvanácti světů. A teď všichni skočí na koně, jen ať máme dost masa na cestu, chlapec věděl, dobře věděl, nač ty dračí hlavy kázal schovat - přece aby měli po cestě čím krmit koně. Nasedli na koně, chlapec, dvě princezny i ten starý člověk, a v pytlích dračí hlavy.

"Hoďte mi něco žrát, nebo padnu slabostí," volá kůň.

Snědl všechny hlavy, a ještě nebyli venku.

"Hoďte mi něco žrát, nebo padnu slabostí," volá ten kůň znovu, a hlavy žádné.

"Tak tu všichni zůstaneme."

"Vezmi nůž," volá nejmladší princezna, "vezmi nůž a uřízni mi pravý prs."

Uřízl jí pravý prs, vložil koni do úst, kůň volá: "Tak dobré maso jsem v životě nejedl!"

No, donesl je domů, všechny tři sestry, král se velice zaradoval.

"Vyber si za ženu, kterou chceš."

Vzal si tu nejmladší, velká svatba, za čtrnáct dní po svatbě volá chlapec: "No, už jsem se dost natrápil, promiňte mi, ale teď si zajdu na lov."

Ona volá, jeho žena: "Jdi, ale ne abys zabloudil."

"Neboj se, nezabloudím."

Přijde Jožka k velké vodě, a tam čarodějka na lodi, vesluje, jezdí sem a tam, převáží.

Chlapec volá: "Převez mě na druhou stranu."

Čarodějka ho vzala na loď, vytáhne mast, namaže mu trochu čelo, a chlapec zkamení, zkamení ten hrdina. Bylo tam spousta kamenů, vzala i jeho, hrdinu, a hodila ho mezi ostatní zkamenělé.

Doma král pláče, všichni lidé chodí sem a tam, hledají, ale mladého krále ne a ne najít.

Kde se vzal tu se vzal, už je tu Pišta. Jde tou cestou, co se bratři rozloučili, přijde, vytáhne nůž, řízne do stromu, ze stromu teče krev.

"No no no, bratr je nebožtík."

Pišta přijde právě do toho města, kam přišel i nejstarší bratr. Jak se Pišta zjeví, všichni mu padají k nohám, líbají je, vždyť je to mladý král! Byli si totiž podobní, ti bratři.

Přišla noc, jdou spát, Pišta s princeznou, muž se ženou - neurazte se, ale co dělá v noci muž se ženou? - jenže Pišta ne, vytáhne meč, položí ho mezi sebe a princeznu, volá: "Poslyš, ať na mě ani ruku nepoložíš. Jak na mě ruku položíš, meč ti ji usekne."

Co se dalo dělat? A ona celou noc proplakala, vzala šátek, zabalila jím meč a stejně si vedle Pišty lehla. Ležela tak celou noc, on to věděl.

Ráno vstane: "Jdu na lov."

"Ničeho se neboj, nezabloudím."

A zase ta stejná čarodějka, kde se vzala tu se vzala, už je tu na vodě v lodi, převáží. "Převez mě na druhou stranu," volá on, Pišta. A čarodějka - trochu masti na čelo - z Pišty je kámen. Hodila ho na hromadu mezi ostatní.

Princezna pláče, král pláče. A doma zatím nejmladší bratr vyjde ven, kouká, oba stromy uschly. Jen jeho strom kvete, jen ten jediný.

"No no no, mami, tati, už je po bratrech. Připravte mi něco na cestu, půjdu za nimi."

Sebral se chlapec, Hajnálka, jde stejnou cestou, jako šli jeho bratři. Přijde do téhož města. A lidé aplaus, tleskají, vždyť je to mladý král !

I nejmladší jde večer spát s princeznou. Meč položí doprostřed, mezi sebe a ženu, volá: "No, ať na mě nepoložíš ruku."

Ona volá: "Proč mi tohle už podruhé děláš? Proč mi tohle už podruhé říkáš?"

"Zapřísáhl jsem se, že tři roky nebudu spát se ženou."

Ráno vstali, on jde na lov. A už je tu čarodějka na lodi.

Chlapec volá: "Převez mě na druhou stranu."

"Jen pojď, jen pojď."

Chlapec na ni skočí, popadne ji za vlasy, a čarodějka: "Nezabíjej mě, Hajnálko, vrátím ti oba bratry."

Nezabil ji: "Kde jsou moji dva bratři?"

"Tady máš železnou hůl, tou holí udeř po kamenech." Udeřil holí po kamenech, všechny lidi osvobodil, rozešli se domů, bratry nechal naposled.

"Proč si nás budil, tak dobře jsme spali," volá nejstarší.

"Spali jste, spali, ale zkamenělí."

Oba bratři volají: "Bratříčku, vysvobodil jsi nás, ale teď dej pozor sám na sebe."

"Ničeho se nebojte, dám na sebe pozor, vy dva můžete jít domů. A ne abyste se prali! Pánbůh chraň, abyste se prali a bili! Ty si žij se svou ženou, ty se můžeš oženit s tou druhou princeznou, mají tam dvě sestry, proč by sis nevzal ženu ze stejného domu, je to fajnová rodina. Jen se mi neperte."

No, políbili se, a Hajnálka ještě volá: "Nezlob se, bratříčku, spal jsem vedle tvé ženy, ale položil jsem mezi nás meč."

Nato se nejstarší velmi rozlobil a uťal Hajnálkovi hlavu, svému nejmladšímu bratru. No, Pišta to viděl.

Co to děláš, bratře?"

Vzal tu čarodějnou mast, pomazal Hajnálku, praštil ho železnou holí, Hajnálka je zase vzhůru živý.

"Dobrá, bratři, nechme hádek. Jděte si, kam chcete, já půjdu sám."

Políbili se a každý jde svou cestou.

Tou cestou, co putuje Hajnálka, jedou auta, vozy, nákladáky, autobusy nacpané lidmi, vlaky - na stupátkách visí princové, pospíchají, ať je Pánbůh ochrání, a nakonec starý Židáček, hubený koníček, malý vozíček.

Hajnálka volá: "Kampak jdete, Židáčku?"

"Hohó, pojď se mnou, zvítězíš," povídá Židáček. "Tři sestry budou házet jablkem, ke komu se jablko zakutálí, ten princeznu dostane."

Chlapec volá na Židáčka: "Jo? Vážně?"

"Jo," povídá Žid.

Chlapec sedne na vozík, převleče se za žebráka-pobudu, aby na něj všichni plivali. A už všichni lidi přicházejí, je dvanáct, a ty tři sestry že budou házet jablka z okna.

Volají na chlapce: "Proč jsi sem přišel, žebráku-pobudo.

Přišel sem se podívat, co se tu děje."

Je dvanáct a král volá: "Pst! Ticho! Hází nejstarší."

Nejstarší hodí jablko, on na ni kouká, jestli je hezká, a jablko je u něho, u starého žebráka-pobudy.

Jeden dudák na něj volá: "Koukej, starý člověče, prodej mi to jablko za dvě stovky."

"Proč ne," prodal mu jablko za dvě stovky.

Hází prostřední princezna, a zase je jablko u žebráka. Přijde k němu zahradník: "Prodej mi to jablko, starý člověče, dám ti za něj čtyři stovky."

"Proč ne," prodal mu jablko.

Hází nejmladší princezna, a ta už se mu zalíbila, hází, a jablko je u něho. U koho je jablko? ptají se všichni. Jablko je u žebráka- pobudy. Když ho princezna uviděla, srdce jí chtělo puknout. Takový starý člověk, takový žebrák, takový pobuda! No ale byla na to smlouva s podpisem, že ke komu jablko padne, toho si musí princezna vzít, byl na to dekret. Král vystrojil velkou svatbu, že taková svatba ve světě ještě nebyla, a jeho, žebráka-pobudu, Hajnálku, dali spát mezi krůty do kurníka. Starý člověk, a nikdo mu nedonese ani najíst, ani napít. Ale on jen foukl, a jak foukl - zlaté talíře, najedl se, napil se, nasytil. Nikdo to neviděl. Mysleli, že umřel.

Dcera přece jen volá: "Tati, jdu se podívat na toho starého člověka, donesu mu kousek masa."

"Jdi si podivíne, volá král. "Hned tě zastřelím, jestli to uděláš!" Tak volal na dceru, na tu nejmladší. "Takovému člověku patří jen pomyje. Pomyje mu dones."

Nejmladší jde za žebrákem, a žebrák volá: "Proč jsi za mnou přišla?"

"Přinesla jsem ti jíst."

"Nebudu jíst, jen řekni svému otci, ať nakrmí druhé dva zetě, dudáka a zahradníka, já jsem jen starý člověk, já nejím."

Dobrá, přešly dva týdny, volá dudák, že jde na lov.

Nejmladší princezna jde za žebrákem-pobudou.

"Vidíš, dudák jde na lov, aby něco zastřelil, aby přinesl něco

k snědku, a co ty?"

Jak vyšel dudák na lov, v osm hodin, Hajnálka, ten žebrák-pobuda, čistě zlaté šaty na sebe, zlatý kůň, letí nebem a spustí se právě tam, co je dudák.

Vyjde ven velký medvěd, volá: "Nestřílej mě, Hajnálko, dám ti celý svět."

"Nedá se nic dělat, musím tě zastřelit."

A Hajnálka, ten žebrák-pobuda, medvěda zastřelil.

Přijde k němu dudák: "Buď tak laskav, jasný králi, dej mi medvěda, co za něj chceš?"

"Já peníze nepotřebuju, ale pojď sem, sundej kabát, vyříznu ti kousek masa ze zad."

Dudák shodí kabát, Hajnálka mu vyřízne kousek masa ze zad a jde domů, do kurníku mezi krůty. Jde domů i dudák, nese velkého medvěda.

"Ohó," zaradoval se král, "ohó!" a vystrojil veliký bál.

Přijde princezna za Hajnálkou: "Vidíš, dudák zastřelil tak velkého medvěda a co ty?"

"Nech toho, já jsem starý člověk, stejně umřu."

Dala mu najíst, odešla. On jen foukl - stáj čisté zlato.

Příští den jde na lov zahradník.

Princezna za ním, za Hajnálkou, a takto volá: "Vidíš, zítra jde na lov zahradník, aby něco zastřelil, donesl."

"Jo a v kolik hodin?"

"V osm."

Znova se oblékl, osm hodin, čistě diamantové šaty, čistě diamantový kůň. A do cesty mu přijde liška.

"Nezabíjej mě, Hajnálko."

"Musím tě zabít."

Zabil ji, zastřelil.

Přijde k němu zahradník. "Dobrý den, veliký králi, právě takovou lišku bych potřeboval. Kolik za ni chceš?"

"Peníze mi nejsou k ničemu, ale pojď sem, vyříznu ti kousek masa z paže, kousek síly."

Zahradník přišel domů: "To jsem zastřelil já."

A král se raduje, udělali kvůli té lišce velký ples.

Třetí den jde na lov král. Hajnálka si oblékl stříbrné šaty, stříbrný kůň, jde, právě vychází z lesa krásný jelen.

"Nestřílej mě, Hajnálko."

"Nehněvej se, musím tě zastřelit."

"Mám šest dětí, kdo je bude živit? Je mě škoda.

"Musím tě zastřelit. Neboj se, tvé děti se nějak uživí. Jelen se uživí spíš než člověk, nemám pravdu?"

Vzal flintu, jelena astřelil.

Volá na něj tchán: "Já jsem král, ty jsi král, co chceš za toho jelena?"

"Nechci od tebe nic než kousek masa od pupíku, tlustý jsi dost, kousek špeku se tam najde."

Vyřízl maso od pupíku, strčí je do kapsy, jde do kurníku.

Dívka volá, ta princezna: "Koukej, co můj otec zastřelil, a ty nic!"

Král povídá: "Zaneste i tomu žebrákovi, tomu pobudovi, litr pálenky, ale ať mi ho nevodíte sem, zaneste mu to do kurníku."

Ale on, Hajnálka, volá: "Odnes mu to zpátky, tomu tvému otci, ať si pije sám, já za dva dny umřu, bude ti dobře. Jen buď tak dobrá, pojď se podívat, co se mi to tady dělá."

Nejmladší princezna je milosrdná, jde se podívat, rozepne pobudovi kalhoty, kouká, něco se tu třpytí jako zlato, a žebrák má čistě zlatá stehna. Princezna upadla, plakala.

"Donesu ti k jídlu, co si budeš přát."

"Nebudu si přát nic, jen jdi pěkně domů."

Minuly dvě neděle, starý král s ostatními králi musí do boje. Ona přijde za žebrákem.

"Co je nového?"

"Ale, otec jde zítra do boje."

Vyřiď otci, že i já mu budu nápomocen."

Král už je na frontě, přichází druhý král, a on, Hajnálka, je tu, zlaté šaty, všechny pobil, a jeho tchán: "Co vám za to dám?"

"Já nic nepotřebuju."

Přijdou domů z války, velký bál, a princezna za žebrákem, donesu mu něco jíst.

"Tak co je nového?"

"Můj otec zvítězil, můj otec je silný a má dobré vojáky."

"Víš co, nepřinesla bys mi trochu napít?"

Zafoukl - a byl čistě démantový, zafoukl - a byl zase žebrák jako před tím. A ona už postřehla, že to není jen tak někdo obyčejný.

Zase píšou králové, zase zvou tchána do boje, žebrák zase čistě démantové šaty, zase vyhrál, ani jednoho nepřítele nenechal naživu, a zase král. "Co ode mne chceš?"

"Nechci nic jenom buď tak dobrý a zavaž mi nohu."

Sekl se totiž do nohy.

Král vzal zlatý kapesník, na tom kapesníku měl zlatým písmem napsáno, co a jak, zavázal Hajnálkovi nohu. Žebrák-pobuda je ve stáji, v kurníku mezi krůtami a noha ho bolí. Král pořádá veliký bál, a princezna za ním, za Hajnálkou.

"Co je nového?"

"Otec zase vyhrál."

"Jdi a řekni otci, ať uspořádá takový bál, že na ten bál musí přijít všichni lidé z celého světa, z celého světa všichni lidé, af ani jeden nezůstane doma."

A ještě povídá ten starý: "Jsem starý a bolí mě srdce, že od té doby, co jsem s tebou, jsi mě ještě ani jednou nepolíbila."

A ona: "Ještě jsi mě o to nepožádal, já se v takových věcech nevyznám."

"No dobrá, tak odpusť."

A král vystrojil bál, pozval na něj všechny lidi na světě.

On povídá: "Jdi za svým otcem a vyřiď mu, že přijdu i já."

Jde, vzal si tři masa přes rameno, dudákovo, zahradníkovo a královo, a nohu má ovázanou královským kapesníkem.

Přijde tam a povídá: "Poslyšte, pánové, buďte tak dobří a poslouchejte pohádku, co vám budu vyprávět."

"Jaj, starý člověče, co na tom, že jsi ošklivý, jen povídej, v našem státě máš stejnou možnost jako my."

"No tak, pánové, co si zaslouží takový člověk, o jakém vám povím. Měl j sem tři jablka, první jsem prodal dudákovi, druhé jsem prodal zahradníkovi, třetí jsem si nechal, protože třetí princezna se mi líbila. Nechal jsem si její jablko pro sebe. A protože jsem starý člověk, dali mě do chléva, do kurníku mezi krůty, nedali mi najíst, jen ona mi sem tam přinesla jídlo, že je milosrdná. Pak jsem zastřelil medvěda."

"Medvěda jsem zastřelil já!" volá dudák.

"Dudáku, pojď sem. Svlékni si kabát. Pasuje ti tohle maso do zad?"

"Pasuje."

"Pak jsem zastřelil lišku."

"Já jsem zastřelil lišku!" volá zahradník.

"Zahradníku, pojď sem! Pasuje ti tohle maso do tvé paže? Koukejte se pánové, jak mu je to maso akorát. Akorát do jeho paže. Je to tak, pánové?"

"Je."

"A teď jde na lov starý král, můj tchán, ale jelena nezastřelil on, já jsem zastřelil jelena. Tchán mně chtěl dát bohatství, ale já že ne, povídám, ukaž pupík, tlustý jsi dost, uříznu si kousek masa. Svlíkni se, králi, ukaž se králům. Je to maso od králova pupíku, pánové?"

"Je."

No, a pak Hajnálka všechny zavřel do kurníku mezi krůty, museli tam žít celý život. On vystrojil novou svatbu a stále žije se svou ženou.